Dnešní ráno zažila naše papoosata malý šok, když místo obvyklého „ukaž kukuuuuč!“ uslyšeli „Ovááár!“ To purábo z Tokavých Tukanů začalo vykonávat svůj trest, kdy po celý den mohlo říci jen tří slova: Ovar,tlačit a tlačenka. I tak ale žádné nepochopení nevzniklo, a tak se mohlo běžet na výcvik, dnes do lesa. Tam jsme nacvičili několik indiánských chvatů a ke konci snesli dříví na oheň dolů do vesnice. Papoosata rozdělena do tří skupin dostala několik úkolů. Nejmladší watutky měly odstranit z naší vesnice veškerý nepořádek, aby mohli vzápětí střední makaové navozit hromady jedličí na vystélku tábora. Nejstarší chápové si vzali na starost štípání nanošeného dříví. Rychlejší pak začali psát do kroniky, nebo dělali malby na výzdobu našeho tábora. A když už byla naše vesnice opět jako ze škatulky, vrhla se vyhládlá papoosata na bublamanovu krmi. V čase vytravsoba jsme na chvíli zahodili všechnu obezřetnost a pohodlně natáhli zmožené údy ve stínu stromu. Náš největší nepřítel zákeřný Windigo využil této chvíle a na všechny na nás seslal temný sen, který nás přenesl do pohádkové lesa. Každý z nás musel sám najít cestu z lesa ven. Na cestě jsme potkali lesní víly, navštívili perníkovou chaloupku i domek na muří noze, našli živou vodu, a zažili spoustu dalších dobrodružství. Ale cesta ven nebyla vůbec snadná a na naší volbě kam se dál vydat závisel náš osud. Nakonec jsme přece jen všichni šťastně cestu ven z lesa a probudili se ze záludného snu. Poté jsme byli smočit naše těla, někteří v bazénu a ostatní v naší parní lázni. Rozhodli jsme se dnes ulevit od práce našim bublamanům a sami si připravit večerní baštu. Ze skvělých boloňských špaget vlastní výroby se všichni olizovali až za ušima. Čistí a s plnými bříšky jsme se sesedli u Čahulííí, abychom zhodnotili dnešní den, pokochali se několika tanečními vystoupeními a uši nechali pohladit novými pěknými ódami. A pak už jsme rychle spěchali ulehnout, protože až slunce znovu vyjde, dorazí do naší vesnice vzácní hosté.